Milí příznivci nepopulární hudby a
Inženýra Vladimíra zvláště,
letošní výroční
zpráva je poněkud opožděná, za což se všem pravidelnostimilovným příznivcům
omlouvám, ale v obvyklém zářijovém termínu nebylo moc o čem zpravovat.
Předcházející sestava Inženýra ukončila činnost červencovým koncertem v Sobotce,
z důvodů označitelných asi nejspíš jako únava materiálu (a cellistka pak k tomu
ještě bonusově přišla do jiného stavu). Měl jsem představu, že budu přes rok
osaměle folkařit a pak se uvidí - což je sice hezké, ale na výroční zprávu
poněkud málo záživné. Jenže už na říjnový folkáčský koncert s kolegou
badmintonistou Petrem přišla badmintonistka a houslistka Jana a domluvili jsme
se, že bychom to mohli zkusit společně. A pak taky, že by bylo hezké, kdybychom
si k sobě našli ještě nějakého basáka. Což se po Novém roce stalo - a rázem je
tu pádný důvod pro psaní.
Takže podrobně o tom podstatném:
Jana se jmenuje
Havláková a na požádání může vyprávět dojemnou historku, že jí kdysi na
badmintonovém soustředění v Rumburku - jako mladší žákyni - zaujalo, že jsem
večer u táboráku vyřvával kromě Dajány i nějaké své vlastní ohavné písně (vás to
třeba tolik nedojme, ale já jsem z toho úplně normálně naměkko). Faktem zůstává,
že jsem od té doby napsal celou řadu dalších neméně ohavných písní a Jana se
naučila hrát na housle natolik dobře, že je zřejmě nejšikovnějším muzikantem,
jaký se kdy v Inženýrovi objevil. To se nám oběma zdá slibné. Pro zajímavost:
první koncert ve dvou jsme zkusmo odehráli po jediné zkoušce a znělo to takhle
pěkně (
Odpoledne ve vaně ).
Jako basák se
přidal hudebně velmi ostřílený Láďa Engel, který už hrál v tolika bluesových
kapelách, že nemá valný smysl je vypočítávat; za sebe dodávám, že jsme jeho
Letouny soumraku slyšeli, když jsme byli s kdysi Velkým a Malým Michalem na
památné výpravě do Šumperku na Blues Alive. Tedy v romantických časech na
začátku té minulé inženýrské sestavy, když byl ještě Velký Michal kytaristou,
Malý Michal cellistou a já zarytě trval na tom, že žádného basáka v kapele
nechci. Láďa se na zkouškách učí pít čaj, je neochvějně pozitivní, Janě říká
Janičko a celkově se k ní chová velmi otcovsky. Kdybyste chtěli slyšet nějakou
veselou historku od něj, nechte si vyprávět, jak se bubnuje v kapele, složené ze
samých městských policajtů (teda až na něj). Žádnou společnou nahrávku (ba
dokonce ani fotku), kterou by bylo možné pustit na veřejnost, zatím bohužel
nemáme, ale otrlejší milovníci kuriozit by snad mohli ocenit, jak nám to zní,
když se zakousneme do pravověrného country (
Je tak krásná ). Ale není důvod se obávat, změnu žánru nepřipravujeme a
Country rádio pro nás zůstává stejně nepochopitelným úkazem jako kdykoli dříve.
Navíc lze v této souvislosti přihodit ještě jednu dojemnou momentku, svědčící
především o tom, jak ten čas letí: Jana vůbec netušila, co to jsou Plavci.
Trochu jsme jí s Láďou záviděli.
A ještě stručně o
tom méně podstatném:
Počítadlo na našich
webových stránkách na podzim přesáhlo magickou hranici 10.000. Jsme na vás
pyšní. Na Facebooku máme momentálně příznivců sto padesát šest, což zdaleka tak
hrdě nezní. Někde jsem se dočetl, že o profesionalizaci může kapela uvažovat
zhruba s patnácti tisíci facebookovými fanoušky. Zbývá vás ještě čtrnáct tisíc
osm set čtyřicet čtyři a je tedy zřejmé, že máte tomto ohledu co dohánět. Když
si to rozumně rozdělíte, vychází na každého úkol sehnat sto kamarádů, to snad
není takový problém.
Na podzim jsem si
představoval, že během oné výše zmiňované folkáčské sezóny zkusím nahrát
různé nové nebo dosud nenahrané písně ve dvojici s různými muzikanty, kteří kdy
Inženýrem prošli. Oslovení se vesměs tvářili vstřícně, jenže dřív než došlo na
věc, vlítla do toho Jana a plán, jakkoli hezký, bylo nutné odložit. Takže
vznikly pouze dvě nahrávky s Michalem Svobodou (
Průměrný muž a
Druhá nejlepší ženská ), kdyby si to někdo chtěl zkontrolovat; znějí až
nečekaně kultivovaně. Ale není všem dnům konec. Nevyšla bohužel ani představa,
že nahrajeme náš poslední koncert Inženýra Vladimíra v sestavě Mikulka-Jaroš-Kestlová-Froněk.
Počítač v Sobotce jakýmsi záhadným způsobem přeskakoval, takže výsledná nahrávka
byla v podstatě nepoužitelná. Alespoň, že se z toho dal vystřihnout téměř
neporušený oblíbený kousek
Tohle by Ježíš neřešil.
Premiérový koncert nové sestavy
proběhne v pátek 28. února. Hrajeme v osvědčené Ryběnaruby od
20:00 a vystoupí s
námi populární a sympatické chlapecké duo
Kopec šišek,
s nímž jsme již k všeobecnému potěšení tamtéž koncertovali někdy loni.
Bude to dobrodružství, nejenže hrajeme ve zbrusu novém obsazení (historicky
poprvé s basou), ale navíc i téměř samé nové nebo dříve nehrané písně. Šiškám
jsem navíc ukradl žánrovou škatulku death-folk, doufám, že se neurazí.
Ještě víc by se mi líbilo dead-folk, takový styl ale Bandzone bohužel
nenabízí.
Folkáčské plány
nicméně nejsou zcela zapomenuty. Prioritou je kapela, ale počítám s tím, že
příležitostně budu hrát i jako osamělý Mikulka; sympatickou štací jsou v tomto
ohledu Open-mic setkání v kavárně U božích mlýnů v Salmovské ulici, kde se dá
navíc natrefit na různá milá překvapení. Koná se to tam každý druhý čtvrtek
v měsíci a je to zadarmo. Tedy hudba, alkohol nikdo nikomu zadarmo nerozdává ani
u Božích mlýnů.
***
V rámci
reklamního úkroku stranou si dovolím zmínit též to, že už od září pilně
zkoušíme nový kabaret s Antonínem Puchmajerem. Tam ale máme opravdové zpěvačky a
opravdovou klavíristku, která taky napsala hudbu (já kromě režie textoval a
trochu též zpívám). Jmenuje se to Be Pozzy! a premiéra bude v březnu v Ryběnaruby.
Více zde.
S Inženýrem to má kromě mne ještě jednu souvislost: ony pěkné obrázky vystavené
na facebookové stránce divadla i jednotlivých divadelníků fotil náš bývalý
kytarista Michal Svoboda (a.k.a. Velký Michal).
Virtuálně nás můžete navštívit na našem
webu,
na Bandzone a samozřejmě i na
Facebooku (snažíme se, aby to tam žilo a nové přátele vítáme s nefalšovaným
nadšením),.
Za Inženýra Vladimíra