Vážení a milí přátelé nepopulární hudby,

koncertů bylo loni víc, než kdy jindy, zato s kapelou to bylo kapánek chaotické. Marie, naše nová akvizice, sice basovala více než zdatně, bohužel se ale ukázalo, že jí její hlavní band vytěžuje tak moc, že to s Inženýrem (rockbandem) poněkud nestíhala. Zatracenej jazzrock, kdo by řekl, že to může být tak populární (ale abych nebyl za mrchu, je to tohle, kdybyste si chtěli poslechnout: Jazzevec). Takže nezbylo, než příležitostně vypouštět umělecký přetlak sólově; brázdění folkového rybníčku má své půvaby a navíc je to neobyčejně operativní. Ani nemluvě o tom, že folk způsobuje setkání s různými lidmi. V jaké podobě bude Inženýr Vladimír (rockband) hrát dál, ještě uvidíme, ale rozhodně bude. Přestože se to celé zkomplikovalo tím, že si Jana k mongolistice přibrala studium jazzových houslí na VOŠce. Zatracenej jazz. 

V každém případě jsme se dámami domluvili, že zkusíme náš loňský repertoár nahrát, aby byla dívčí fáze Inženýra alespoň v konzervované podobě. Na to se snad nějak sejdeme. Marie se přitom tak trochu nechává uplácet čínským čajem, mám ho dole v podpalubí plný kufr. No ano, píši to v letadle, někde nad Sibiří cestou ze Šanghaje. (Díky za dotazy, šlo to. Stížnosti pouze ústně.)  Akorát teda v Šanghaji předevčírem dost pršelo; v Pekingu bylo dost chladno, ale zato sluníčko. Všude jedno dítě, od včerejška dvě. Mimochodem, sledovat, na jaké filmy se dívají cestující v letadle, je vrcholně deprimující zážitek. U pána vedle mě nějaká vnadná dívka už asi hodinu pobíhá po mrakodrapech, které se jí vytrvale hroutí pod nohama, ona ale vždycky na poslední chvíli uskočí, a kamera pak s nadšením sleduje, jak do propasti pod jejíma nohama padají obrovské kusy baráků nebo co to je, a všechno barvitě vybuchuje. Kompars snaživě pobíhá sem a tam, třeští oči a ječí. Vnadnou dívku zachraňujou dva sympaťáci ve vrtulníku, i oni však musí v jednom kuse uhýbat před padajícími mrakodrapy. S tím vrtulníkem, samozřejmě. Teď jim to urazilo dvířka. Dobrý Bože, to je pakárna. Raději choďte na koncerty. Žádné mrakodrapy, žádné vrtulníky, ryzí výtrysk čistého umění, k zábavě i k poučení. No dobře, já vím, ale chápejte, tohle je sebepropagační text, musíte se smířit s tím, že v něm občas bude nějaký ten oslí můstek.
 
Filmy nefilmy, pokud byste chtěli zajít na koncert Inženýra, budete viděni s nadšením. My folkáči obvykle hráváme po dvojicích nebo dokonce po skupinkách, takže to můžete mít s překvapením. Snažím se přitom hudebně družit s lidmi, které si rád sám poslechnu, strach ze Samsonů nebo Kiďáků není na místě, právě naopak, příjemná překvapení nejsou vyloučena. Divili byste se, co všechno se dá narvat pod lavičku folk; sám se leckdy divím. 

Jako folkař bývám vcelku pravidelně ke slyšení v klubu Jiný kafe (to je na Žižkově v Lipanské, příjemný prostor), nejbližší tamní koncert je v úterý 10. listopadu, a to napůl se sousedem, kolegou badmintonistou a čerstvým dvojnásobným otcem Petrem Mazurem. A teď pozor: společným koncertem jsme slavili i jeho prvního potomka. To by se dojalo i dřevo. Pokud nevíte, o koho jde, vězte, že Petr je frontman (relativně) slovutné kapely Luxus  a vystoupí sólo nebo možná za decentní podpory někoho z kapely. My budeme hrát s Janou ve dvou, to vesměs nový repertoár.  

Kdybyste to chtěli zkusit jindy, na obzoru je open-mic v Odolené vodě a ve vysočanské kavárně Dadap (v pátek 13. a ve čtvrtek 26. listopadu) . Tam to bude asi sólo. Jinak je samozřejmě vše podstatné k vidění a ke stažení na webu a na Facebooku a na Bandzone. Ti otrlejší se mohou podívat na záznam sólového vystoupení z festivalu Veleňský Čumprdlik. Příšerný název, ale akce to vlastně byla docela sympatická, o samotném záznamu ani nemluvě. 
 
Termíny všech možných koncertů, fotky a další zajímavosti lze najít na našem webu, na Bandzone a samozřejmě i na Facebooku(snažíme se, aby to tam žilo). Když si nás kdekoli zalajkujete nebo přidáte jako přátele, způsobíte nám tím jednak neskonalé potěšení a jednak se budeme moci o to více vytahovat na ještě nepopulárnější konkurenci. 
 
Jo, a abych nezapomněl: mám(e) vás rádi. Nebo alespoň většinu z vás. Na koncertech to ovšem nijak nekádrujeme, to můžete přijít úplně všichni.

Za Inženýra Vladimíra Mikulka Vladimír

P.S.
Možná, že jste si všimli, že jsme natočili cédéčko s Antonínem Puchmajerem. Veskrze optimistické písničky Soni Koutové z kabaretu Be Pozzy!, já napsal texty a Jana hraje jako host na housle. Cédéčko jsme křtili před prázdninami v Dejvicích, protože se nám to zdálo blízko mnohých kamarádů: logická úvaha, ale to by nesměla tři dny před křtem všude okolo vypuknout kalamita s otrávenou vodou. No nic, nezbývalo než zapít smutek a chabou účast neředěným alkoholem. Z hlediska Inženýra byla akce památná, protože jsme si tu jako ozdoba večera naposledy zahráli v dívčí sestavě. Cédéčko je za dumpingovou cenu k doptání na představeních i na koncertech, pokud by měl někdo zájem. 

Mimochodem, s Be Pozzy! jedeme na mikulášské turné do Hejnic a do Brna, v Praze hrajeme ve středu 18. listopadu v osvědčenémCafé v lese. Kdo ještě pořád tápe v tom, jak vypadají nefalšovaní vršovičtí hipsteři, může se po představení trochu dovzdělat. Nemyslete si, že tu budou věčně.